Aktuální místní čas: Manila

Denní světlo během roku: Manila

Věděli jste, že…

31. prosince 1844 se na Filipínách nestalo

Jeepney tvoří asi 2 % registrovaných vozidel v metropolitní Manile (Metro Manila). Podle městského dopravního úřadu představují 2,3 % denního provozu, oproti 43,75 % u osobních aut.

Přepravují zhruba 40 % všech motorizovaných cest na Filipínách – přibližně 40 milionů osobních cest denně.

Jen v Metro Manila jedna studie odhadla denní počet cestujících na jeepney na téměř 9 milionů lidí. Studie JICA zjistila, že jeepney tvoří 39 % veškeré veřejné dopravy v regionu hlavního města, neboli 6,8 milionu cest. Základní cena je asi patnáct amerických centů.

Na Filipínách jezdí zhruba 200 000 jeepney, z toho 42 000 až 55 000 v Metro Manila – podle toho, zda počítáte registrované franšízy nebo všechna vozidla v provozu. Každý pojme asi dvacet cestujících.

Nad těmi čísly stojí za to se zamyslet. Dvě procenta vozidel. Dvě procenta provozu. Čtyřicet procent cest.

Důvodem je, že většina lidí nemá alternativu: pouze asi 12 % obyvatel Metro Manila vlastní soukromé auto. Zácpy v hlavním městě podle odhadů stojí zemi přibližně 67 milionů USD denně – přes 24 miliard USD ročně, zhruba 7 % tehdejšího HDP – a vozidla, která jsou z toho obviňována, většinou nejsou ta, která vozí lidi.

Hodiny: Manila má v povaze upravovat raději systém než skutečnost.

Na Filipínách se 31. prosince 1844 nikdo nenarodil. Nikdo nezemřel, nikdo se neoženil, nic nebylo zaznamenáno a nevyšlo slunce. Datum bylo vyhláškou odstraněno z kalendáře.

Důvod sahá až k Magellanovi. Jeho výprava plula kolem světa na západ a každý den „ztrácela“ několik minut – cestovala se sluncem, takže jí každý den končil o něco později než lidem, které opustili v Evropě. Když dorazili na Filipíny, jejich kalendář byl o den pozadu za kalendářem Asiatů, kteří počítali data od západu, a nikdo ho neopravil.

Protože kolonie byla spravována přes Pacifik ze Španělské Ameriky, jednoduše si zachovala datum na západní polokouli. Takže po 323 let byly Filipíny o den pozadu za vlastními sousedy. Zatímco v Manile byla neděle, v Batávii – dnešní Jakartě – vzdálené pár dní plavby, bylo pondělí.

O chybě se vědělo po staletí. Jen se k její opravě nikdo nedostal.

Poté se Mexiko v roce 1821 osamostatnilo, obchod mezi Manilou a Acapulkem utichl a obchod s Čínou a zbytkem Asie se stal tím, na čem záleželo. Být o den mimo své obchodní partnery přestalo být výstředností a začalo to být problém.

16. srpna 1844 generální guvernér Narciso Clavería y Zaldúa se souhlasem arcibiskupa z Manily rozhodl, že úterý 31. prosince 1844 bude vymazáno. Po pondělí 30. prosince 1844 přímo následovala středa 1. ledna 1845.

Stojí za povšimnutí, jak se to liší od Říma.

Když papež Řehoř v roce 1582 odstranil deset dní, opravoval nahromaděný posun a reforma byla pečlivě navržena tak, aby sled dnů v týdnu zůstal nedotčen – po čtvrtek stále následoval pátek. Nikdo nepřišel o neděli.

Manila dělala něco úplně jiného. Neopravovala posun; překračovala datovou hranici. Filipíny proto vynechaly datum i den v týdnu: ten týden nebylo žádné úterý.

Samotná datová hranice nebyla nikdy stanovena mezinárodní dohodou; ani Mezinárodní konference poledníků v roce 1884 ji nedefinovala. Manila tou dobou už čtyřicet let ležela na její správné straně – dostala se tam první, sama a bez ptaní.