Aktuální místní čas: Berlín

Denní světlo během roku: Berlín

Věděli jste, že…

Berlín posunul hodiny a do šesti týdnů je zkopírovalo tucet zemí

Německo každý den připraví 550 až 600 tun dönerového masa.

Obrat odvětví činí zhruba 2,5 až 3,5 miliardy EUR ročně a zaměstnává přibližně 60 000 lidí. V Německu je asi 16 000 prodejen döneru, z nichž jen v Berlíně je 1 000 až 1 500 – víc než v kterémkoli jiném německém městě, což se sluší, protože právě tady ho vymysleli.

Ne maso. Svislý rožeň je osmanský; tato technika sahá až do devatenáctého století, kdy kuchař v Kastamonu údajně postavil tradiční vodorovný rožeň na výšku. V Berlíně se vymyslelo vložit to do chleba a podat někomu, kdo spěchá.

Za vynálezce se obvykle považuje Kadir Nurman, narozený v Istanbulu kolem roku 1933, který se v roce 1960 přestěhoval jako Gastarbeiter do Stuttgartu a v roce 1966 do Západního Berlína. Všiml si, že němečtí dělníci nemají skoro čas si sednout a najíst se. V roce 1972 si postavil stánek naproti Bahnhof Zoo, kde prodával kebabové maso v plackovém chlebu s cibulí a trochou salátu – bez omáčky.

Nikdy si to nepatentoval.

Ani si ho nikdy výslovně nepřisvojil. Na otázku, zda je vynálezcem, německy odpověděl, že to možná udělal i někdo jiný, v nějakém skrytém koutě, ale nikdo si toho nevšiml – kebab se díky němu stal známým. Jiní si ho nárokují: Mehmet Aygün říká 1971, na Oranienstraße; Nevzat Salim říká 1969 v Reutlingenu. Asociace tureckých výrobců döneru v Evropě udělila Nurmanovi cenu za celoživotní dílo v roce 2011. Zemřel v roce 2013 v Berlíně.

Dnes se döner prodává ve Vietnamu jako typické německé studentské jídlo.

Město, které nyní dvakrát vytvořilo něco, co přijal celý svět, a dvakrát se mu nepodařilo, aby na tom zůstalo jeho jméno.

6. dubna 1916 vydala německá Spolková rada nařízení. V jedenáct hodin v noci 30. dubna 1916 se hodiny v Německé říši posunuly o jednu hodinu dopředu a zůstaly tak až do října.

Důvodem bylo uhlí. Evropa byla ve válce a hodina večerního denního světla navíc znamenala o hodinu méně umělého osvětlení, což znamenalo méně uhlí spáleného v domácnostech a více dostupného pro válečné úsilí. Toto byl první celostátní letní čas na světě.

To, co se stalo potom, stojí za chvíli zamyšlení.

Vzápětí následovalo Rakousko-Uhersko. Británie jej přijala o tři týdny později, 21. května 1916. Francie následovala 14. června. Dále Belgie, Dánsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Turecko, Tasmánie, Nové Skotsko a Manitoba.

Během zhruba šesti týdnů tucet zemí – včetně několika, které byly aktivně ve válce s Německem a několika, které se ze všech sil snažily do ní nezapojit – zkopírovalo německý správní příkaz o tom, kolik je hodin. Samotný nápad dokonce nebyl německý: navrhl ho už v roce 1895 ve Wellingtonu entomolog, kterému se vysmáli.

Hořký detail patří Británii. Stavitel jménem William Willett prosazoval přesně tohle od roku 1907, kdy vydal brožuru nazvanou The Waste of Daylight. Parlament ho devět let odmítal. Zemřel v roce 1915. Následující rok Británie přijala jeho nápad – tři týdny poté, co to udělal nepřítel jako první.

Hodiny: každá změna času na Zemi má původ v uhelném nařízení z roku 1916. Zhruba třetina zemí světa to stále dělá dvakrát ročně, čímž posouvá plány stovek milionů lidí o hodinu, dvakrát, každý rok, navždy.

Samotné Německo od něj upustilo v roce 1919. Spojené státy ho přijaly v roce 1918 a zrušily ho v roce 1919, především proto, že ho farmáři nenáviděli – jejich krávy se řídily slunečním časem a nikdo se jich neptal.

A hádka vlastně nikdy nebyla vyřešena. Turecko přestalo měnit své hodiny v roce 2016. Brazílie v roce 2019. Mexiko v roce 2022. Evropská unie hlasovala pro zrušení této praxe a poté se léta nedokázala dohodnout na tom, čím ji nahradit – takže Berlín, který to všechno začal, stále posouvá své hodiny každý březen dopředu.