Každý prvek hodin, na kterých tohle čtete, někdo někde vynalezl – většinou z důvodu, který neměl nic společného s tím, čím se nakonec stal.
Káhira nám dala den. Egyptští astronomové rozdělili oblohu na 36 hvězdných skupin – dekanů – a používali je jako noční hodiny: během celé noci jich bylo vidět dvanáct, takže noc dostala dvanáct hodin a den k tomu dalších dvanáct. Odtud pochází 24hodinový den a nikdy se neměnil. Týž systém dal vzniknout 365dennímu občanskému roku, kterému Egypt odmítl přidat přestupný den, takže jeho kalendář putoval ročními obdobími pozpátku a trvalo asi 1 460 let, než se znovu shodl s východem Síria.
Athény ten stroj uchovávají. Mechanismus z Antikythéry, vylovený z vraku lodi v roce 1901 a v roce 1902 rozpoznaný jako přístroj s ozubenými koly, vznikl kolem let 150–100 př. n. l. Předpovídal zatmění, sledoval nepravidelný pohyb Měsíce, ukazoval planety a odpočítával olympijský cyklus. Nic srovnatelně složitého se neobjevilo dalších 1 400 let.
Řím nám dal kalendář. V roce 1582 Řehoř XIII. vypustil deset dní a – což je důležitější – stanovil pravidlo přestupného roku: dělitelný čtyřmi, kromě celých století, pokud nejsou dělitelná čtyřmi sty. Toto pravidlo tiše běží v každém zařízení na Zemi.
Chicago nám dalo časové pásmo. Před 18. listopadem 1883 se Severní Amerika řídila zhruba třemi sty místních slunečních časů. Železnice prostě vnutily kontinentu pět pásem (ve Spojených státech čtyři), aniž se zeptaly kterékoli vlády. Hodiny v Chicagu se posunuly o devět minut a třicet dvě sekundy zpět a město mělo ten den poledne dvakrát.
Londýn nám dal nulu. V roce 1884 delegáti pětadvaceti zemí odhlasovali, že nultý poledník povede přes Airyho pasážník (Airy Transit Circle) v Greenwichi. Každé časové pásmo na Zemi se měří od této čáry – která, jak později ukázal GPS, leží asi 102 metrů od místa, kudy moderní referenční poledník skutečně vede.
Paříž nám dala metr, když uprostřed revoluce a války změřila oblouk poledníku z Dunkerque do Barcelony. Slovo „Greenwich“ pak ze svého zákona o čase úplně vynechala: od roku 1911 byl zákonným časem „pařížský střední čas zpožděný o 9 minut a 21 sekund“, dokud tuto formulaci v roce 1978 nenahradil UTC.
Wellington nám dal letní čas, a to v podobě přednášky, kterou v roce 1895 přednesl ve Wellingtonské filozofické společnosti entomolog toužící po delším večerním světle na chytání můr. Vysmáli se mu.
Berlín nám dal letní čas v podobě, v jaké se skutečně ujal: nařízení vydané 6. dubna 1916, které vstoupilo v platnost 30. dubna, aby se za války šetřilo uhlím. Do dvou měsíců ho převzala většina Evropy, včetně Británie, Francie a Portugalska, které všechny válčily s Německem.
Kodaň nám dala nejambicióznější hodiny, jaké kdy navrhl jediný člověk – Verdensur Jense Olsena: dvanáct strojů, 15 448 součástí, natahované ručně každý týden, s kolem, které vykoná jednu otáčku za 25 753 let.
Curych nám dal ty nejukázněnější: nádražní hodiny, jejichž vteřinová ručička záměrně ukazuje špatně 58,5 sekundy z každých 60 – doběhne dřív a počká, aby ukazovala přesně v jediném okamžiku, na kterém záleží.