Aktuální místní čas: Paříž

Denní světlo během roku: Paříž

Věděli jste, že…

Francie měřila planetu a poté 67 let odmítala říct „Greenwich“

94 % Pařížanů bydlí do pěti minut chůze od některé z 1 180 městských pekáren (boulangeries).

Po celé Francii je asi 35 000 pekáren, které obsluhují zhruba 12 milionů zákazníků denně. Observatoire du Pain – Francie má Observatoř chleba, a to je nejméně překvapivá skutečnost v odstavci – odhaduje, že každou sekundu se spotřebuje 320 baget.

Když si to přepočítáte, čísla si trochu odporují. Pekařské svazy odhadují roční produkci na šest miliard baget; jiné odhady hovoří o deseti miliardách. Šest miliard vychází blíže ke 190 za sekundu za celý rok; slavný údaj 320 odpovídá vyššímu odhadu deseti miliard. V každém případě je to někde mezi šestnácti a sedmadvaceti miliony baget, které denně opouštějí francouzské pece.

Spotřeba klesá a je tomu tak již celé století. Průměrný Francouz nyní sní přibližně 105 gramů chleba denně, oproti 114 v roce 2015. Těsně po druhé světové válce to bylo 900 gramů. Před revolucí to bylo blíž kilu a nebyla to příloha – bylo to jídlo.

Ubývá i samotného řemesla. Ministerstvo kultury při nominaci bagety na seznam UNESCO uvedlo, že Francie měla v roce 1970 55 000 řemeslných pekáren – jednu zhruba na 900 lidí – a dnes 35 000, jednu na 2 000. Bageta byla v roce 2022 zapsána jako nehmotné kulturní dědictví.

Hodiny: a teď ta opravdu francouzská část.

Bageta je definována zákonem. Zákon z roku 1920 stanovil její minimální hmotnost na 80 gramů a maximální délku na 40 centimetrů. Slovo boulangerie je chráněno spotřebitelským kodexem: pro jeho použití musí být chléb připraven a upečen na místě a nikdy nesmí být zmrazen.

Francie uzákoňuje jednotky. Metr, sekundu i bochník.

V roce 1791 francouzské Národní shromáždění rozhodlo, že svět potřebuje jednotku délky, která nepatří nikomu konkrétnímu. Žádnou královskou stopu. Něco odvozeného ze Země samotné.

A tak mezi lety 1792 a 1799 francouzští zeměměřiči triangulovali oblouk poledníku procházejícího Paříží, od Dunkerque po Barcelonu, uprostřed revoluce a války, aby definovali metr jako zlomek vzdálenosti od pólu k rovníku.

Francie změřila planetu, aby vynalezla pravítko. S takovým zápalem tu máme co do činění.

Pařížský poledník byl nulovou zeměpisnou délkou Francie od roku 1667, stanovila ho Académie des Sciences a procházel pařížskou observatoří. Od něj se odvíjely francouzské mapy, francouzská navigace i francouzský čas.

V roce 1884 se pak ve Washingtonu sešlo dvacet šest zemí a hlasovalo pro to, aby se Greenwich stal hlavním poledníkem světa. Již ho využívalo zhruba 72 % světové přepravní tonáže. Hlasování bylo prakticky vzato formalitou.

Francie ho nepřijala. Ještě dvacet sedm let ne.

9. března 1911 Francie konečně srovnala svůj zákonný čas s Greenwichem. Zákon definoval francouzský čas jako „pařížský střední čas zpožděný o devět minut a dvacet jedna sekund“.

To je Greenwichský střední čas. Přesně, na sekundu – devět minut dvacet jedna sekund je přesně rozdíl zeměpisných délek obou observatoří. Zákonodárci prostě našli způsob, jak říct GMT, aniž by vyslovili Greenwich.

Fráze zůstala ve francouzském právu až do roku 1978.

Šedesát sedm let byl národní občanský čas definován jako čas v Paříži, ale pomalejší. Mezitím Eiffelova věž od roku 1910 dvakrát denně vysílala časové signály o výkonu 40 kilowattů lodím a koloniím po celém světě – od roku 1911 přenášela francouzský zákonný čas, což byl greenwichský střední čas, který nikdo ve francouzské knize zákonů nechtěl nazývat jeho jménem.