Aktuální místní čas: Lisabon

Denní světlo během roku: Lisabon

Věděli jste, že…

Lisabon rozeslal dotazník a nechtěně založil vědní obor

Jedna pekárna v Lisabonu prodá více než 20 000 pudinkových košíčků denně.

Fábrica de Pastéis de Belém otevírá v osm ráno a zavírá v jedenáct večer. Dvacet tisíc košíčků za patnáct hodin vychází zhruba na dvaadvacet za minutu – bez přestávky, celý den, každý den. O rušných víkendech se počet může zdvojnásobit a ve špičce jich obchod hlásil přes 50 000 za jediný den.

Dělají to od roku 1837, stále podle stejného receptu.

Na počátku stál řetěz drobných praktických rozhodnutí. Mniši v klášteře Jerónimos používali vaječné bílky ke škrobení oděvů a čiření vína, takže jim zbylo velké množství žloutků. Ze žloutků dělali pudinkové košíčky a prodávali je cestujícím, kteří připlouvali parníkem. Když liberální revoluce v roce 1834 vedla ke zrušení portugalských klášterů, prodali mniši recept sousední cukrovarnické rafinerii. O tři roky později otevřeli majitelé rafinerie obchod.

Recept nebyl nikdy zveřejněn. Zná ho jen několik cukrářů, kteří košíčky pečou v místnosti, jíž podnik říká tajná dílna. Každý jiný pudinkový košíček v Portugalsku – a je jich mnoho, v každé kavárně v zemi – je pastel de nata. Pouze ty vyrobené v té budově jsou pastéis de Belém.

K tomu se dokonce váže přísloví: nevěsta, která jeden sní, si nikdy nesundá prsten. Páry sem chodí i ve svatebním.

Datum, které Lisabon utvářelo, je však mnohem starší než ta pekárna. Ráno 1. listopadu 1755 – na svátek Všech svatých, kdy byly kostely plné – zasáhlo moře u pobřeží Portugalska zemětřesení o odhadovaném magnitudu 8,5 až 9. Otřesy trvaly tři až šest minut a v centru Lisabonu otevřely trhliny široké pět metrů. Asi o čtyřicet minut později vtrhla do přístavu vlna tsunami vysoká zhruba šest metrů. A pak svíčky převržené v kostelech zapálily, co zbylo.

Zajímavé je, co následovalo.

26. ledna 1756 poslal markýz de Pombal portugalským biskupům třináct otázek, které se měly opsat a rozeslat všem farářům, aby je položili svým farníkům. V kolik to začalo? Jak dlouho otřesy trvaly? Kolik bylo vln a v jakých odstupech? Zdálo se, že přišly z nějakého směru? Moře nejdřív stouplo, nebo kleslo? Chovala se zvířata podivně?

Dotazník vůbec nezmiňoval Boha. Pombal chtěl pozorování, ne teologii.

Vrátilo se 646 odpovědí. Dodnes jsou uloženy v národním archivu. Ve 20. a 21. století seismologové tyto odpovědi – které vesničtí faráři sesbírali od rolníků a rybářů – využili k rekonstrukci a modelování tsunami z roku 1755. Jeden ze zlomů navrhovaných jako zdroj zemětřesení dnes nese jeho jméno.

Pombal také nechal Baixu znovu postavit na dřevěné kostře – takzvané gaiola pombalina – a šlo o jedny z prvních záměrně protizemětřesných budov na světě. Konstrukci zkoušel tak, že nechal postavit malé dřevěné modely a kolem nich pochodovat vojsko, aby napodobil otřesy. Na otázku, proč jsou nové ulice tak absurdně široké, odpověděl: „Jednoho dne budou malé.“

Hodiny: Lisabon leží na 9° západní délky a má stejný čas jako Londýn, což jeho zeměpisné délce zhruba odpovídá – a znamená to, že je o celou hodinu pozadu za 500 kilometrů vzdáleným Madridem.

Portugalsko si tu druhou možnost vyzkoušelo. Dvakrát. V letech 1966–1976 a znovu 1992–1996 přešla země na středoevropský čas, aby se sladila se Španělskem a většinou kontinentální Evropy. Sluneční poledne se posunulo zhruba na půl druhou. V zimě vycházelo slunce až dopoledne; v létě bylo ještě po desáté v noci světlo.

Pohřbila to rodičovská sdružení. Děti chodily do školy za tmy a pak odmítaly jít spát, protože venku bylo stále světlo. V únoru 1996 premiér oznámil, že se Portugalsko vrací.

Lisabon si prošel experimentem, ve kterém Madrid žije dodnes. Poprvé trval deset let, podruhé čtyři. Město, které od roku 1837 peče jedno pečivo podle jediného neměnného receptu, a přitom během třiceti let čtyřikrát změnilo národní časové pásmo.