Věděli jste, že…
Muže, který vymyslel letní čas, vysmáli – a on chtěl jen chytat můry
15. října 1895 předstoupil osmadvacetiletý úředník wellingtonské pošty před Wellington Philosophical Society a přečetl přednášku nazvanou On seasonal time-adjustment in countries south of lat. 30° (O sezónní úpravě času v zemích jižně od 30. rovnoběžky).
Jmenoval se George Vernon Hudson. Byl entomolog – a velmi dobrý, časem sestavil největší sbírku hmyzu na Novém Zélandu. Na poště pracoval na směny, takže mu zbývaly hodiny denního světla na hledání můr. V létě ale soumrak přicházel příliš brzy na to, aby mu po běžném pracovním dni k něčemu byl.
Navrhl tedy zřejmé řešení: od října do března posunout hodiny o dvě hodiny dopředu a pak zase zpět. Argumentoval, že by to využilo promarněné časné ranní světlo, omezilo by „nadměrné používání umělého světla, které v současnosti převládá“, a poskytlo lidem „dlouhou dobu volného času při denním světle... na kriket, zahradničení, cyklistiku nebo jakékoli jiné žádoucí venkovní aktivity“.
Společnost se mu vysmála.
Jeden člen řekl, že není možné měnit systém, který se používal tisíce let. Další se zřejmě sarkasticky zeptal, zda budou hodiny potřebovat dvě sady ručiček. Třetí označil tento nápad za zcela nevědecký a neproveditelný.
Zápis zaznamenává Hudsonovu odpověď: mrzí ho, že jeho přednáška byla zesměšněna, myslel ji prakticky a lidé, kteří tráví hodně času venku, ji schvalují.
Pak se vrátil ke svému hmyzu.
Hodiny: měl pravdu, jen trvalo velmi dlouho, než to začalo mít význam.
Hudson přednesl druhou přednášku v roce 1898. V Anglii dospěl William Willett ke stejné myšlence nezávisle a v roce 1907 vydal The Waste of Daylight; zemřel v roce 1915, aniž by se dočkal jejího zavedení. Jako první ji zavedlo Německo v roce 1916, aby za války ušetřilo uhlí – a během šesti týdnů tucet zemí zkopírovalo německé správní nařízení.
Sám Nový Zéland přijal Summer-Time Act až v roce 1927 – dvaatřicet let po Hudsonově přednášce. A když k tomu konečně došlo, dostal jednu hodinu, ne dvě, o které žádal.
V roce 1933 se stal prvním nositelem medaile T. K. Sideyho, financované z peněz sebraných na připomínku tohoto zákona. Jeho nekrolog v análech Royal Society má asi 1 700 slov. V prvních 1 400 z nich letní čas zmíněn není. Vzpomíná se tam na něj, správně, jako na člověka, který studoval hmyz.
Zhruba třetina zemí světa stále posouvá hodiny dvakrát ročně.
Auckland leží na 175° východní délky a používá UTC+12 – každé léto přechází na UTC+13, tedy o polovinu méně, než Hudson navrhoval, v zemi, kde mu řekli, že to nejde. Nový Zéland byl už v roce 1868 první zemí na světě, která oficiálně zavedla jednotný národní čas, a možná proto byl také prvním místem, kde někdo vážně uvažoval o jeho posunu.
A díky své poloze na zeměkouli patří Auckland k prvním městům na Zemi, která vstupují do každého nového dne.
Což z něj dělá vhodné místo pro konec příběhu: jedno z prvních měst, kde začíná každý den, patří poštovnímu úředníkovi, který chtěl jen trochu víc večerního světla na pozorování můr – a kterému řekli, ať není směšný.
Zdroje
- Wikipedia, *George Hudson (entomologist)* (přednáška z 15. října 1895; návrh na dvě hodiny; druhá přednáška 1898; medaile T. K. Sideyho 1933)
- No.8 Re-Wired, *Daylight Saving Time* (reakce členů společnosti: Maskell, Travers, Harding; Hudsonova odpověď)
- Nautilus, *The 19th-Century Entomologist Who Dreamed Up Daylight Savings* (úplné znění a zdůvodnění přednášky)
- HuffPost (žádná zmínka o letním čase v prvních 1 400 slovech nekrologu)
- Výňatek z *The Great Daylight Saving Time Controversy* (Nový Zéland se stal první zemí, která přijala standardní čas v roce 1868; legislativní úsilí Thomase Kaye Sideyho)
- PressReader/Whanganui Midweek (zákon o letním čase z roku 1927; Hudson dostal jednu hodinu místo dvou)