Aktuální místní čas: Vídeň

Denní světlo během roku: Vídeň

Věděli jste, že…

Vídeň postavila hodiny na oslavu impéria a ty se rozběhly v roce, kdy impérium skončilo

Město Vídeň vlastní kolem 220 000 bytů.

Sídlí ve více než 2 300 obecních budovách a bydlí v nich více než 500 000 lidí – což z městské správy dělá největšího obecního pronajímatele v Evropě. Přidejte zhruba 200 000 družstevních obydlí postavených s městskými dotacemi a dospějete k pozoruhodnému číslu: polovina až 60 % všech Vídeňanů žije v dotovaném bydlení.

Jen asi 20 % obyvatel Vídně vlastní svůj domov. V celém Rakousku je to asi 51 %. Vídeň je městem nájemníků a zdá se, že je spokojená.

Tento systém vznikal záměrně a pomalu. První poválečné volby ve Vídni v roce 1919 vyhráli sociální demokraté a zdědili město, kde bylo přelidnění tak vážné, že tuberkulóza byla známá jako „vídeňská nemoc“. Jejich první bytový program požadoval 25 000 bytů během pěti let. Do roku 1935 žilo asi 11 % obyvatel v asi 400 obecních domech. Po druhé světové válce město postavilo v letech 1947 až 1970 dalších 96 000 bytů a svůj bytový fond nikdy neprodalo – ani v 80. letech, ani v 90. letech, ani od té doby.

Karl-Marx-Hof, otevřený v roce 1930, má délku více než kilometr a obsahuje více než 1 200 bytů. Starosta Karl Seitz při otevření řekl, že „až tu nebudeme, budou za nás mluvit tyto kameny.“

Hodiny: což je užitečné vědět, než se podíváte na to, co dala Vídeň na své nejslavnější hodiny.

Na Hoher Markt, nejstarším vídeňském náměstí, se přes desetimetrový most mezi dvěma polovinami budovy pojišťovny klenou secesní hodiny. Navrhl je malíř Franz von Matsch na zakázku pojišťovny Anker a postaveny byly v letech 1911 až 1914. Říká se jim Ankeruhr.

Mechanismus je průvod. Dvanáct historických postav – Marcus Aurelius, Karel Veliký, Marie Terezie, Haydn a další – přechází přes čtyřmetrový ciferník, jedna za hodinu, po celý den. V poledne projde všech dvanáct postupně, každá za doprovodu hudby z vlastní doby. Představení trvá asi deset minut a stále přitahuje davy každý den.

Hodiny byly postaveny, aby jednou za hodinu, navždy, převáděly habsburská staletí přes most.

Pak vše zastavila první světová válka.

Mezi jejich dokončením a rokem 1918 běžely hodiny dvakrát. Jednou v den narozenin císaře Františka Josefa v roce 1915 a jednou v den jeho narozenin v roce 1916. To bylo vše. Památník imperiální kontinuity, dvakrát zapnutý jako narozeninové gesto, ve válce, která rozkládala říši, kterou připomínala.

Hodiny Ankeruhr se naplno rozběhly v roce 1918 – v roce, kdy přestalo existovat Rakousko-Uhersko. Následující rok vyhrála ve městě volby strana, která pak celé další století stavěla 220 000 bytů.

Došlo k jediné úpravě. V poledne hrávala císařská hymna. Protože nezůstalo žádné impérium, které by mělo hymnu, byla nahrazena výběrem z Haydnova Stvoření. Skladatel zůstal stejný – Haydn také napsal Císařskou hymnu a Haydn je sám jednou z dvanácti postav, které jdou přes most.

Vídeň je jedním z mála měst, kde jsou místní hodiny spíše městským divadlem než infrastrukturou. Hodiny Ankeruhr nejsou přesné na vteřinu, s ničím se nesynchronizují a ani se o to nesnaží.

Má jeden úkol, a ten je zvláštní: jednou za hodinu a důkladně v poledne vám připomenout, že staletí míjejí, ať se někdo dívá nebo ne. Impérium, pro které byly postaveny, přetrvalo jejich dokončení o čtyři roky. Hodiny už běží přes sto let.